Gerald Blondy: neobyčejný Francouz, který procestoval svět a usadil se v Krnově

Bydlí v jednom z paneláků na sídlišti u nemocnice a na první pohled působí tento nenápadný chlapík jako běžný obyvatel Krnova. Gerald Blondy však má za sebou tolik nevšedních zážitků, až je my “obyčejní Krnováci” posloucháme se zatajeným dechem…

Geralde, jsi Francouz, ale ve Francii ses nenarodil. Řekni nám, kde tvé putování po celém světě začalo?

Narodil jsem se v roce 1977 v Casablance, největším městě Maroka. Strávil jsem tu prvních pět let mého života. Pak se moje rodina přestěhovala do Durbanu v Jihoafrické republice na dalších sedm let. Bylo to úžasné místo, jako dítě jsem vyrůstal přímo u oceánu.

Tvé dětství je tedy spojeno s Afrikou. Pak ses ale musel znovu stěhovat…

Ano, když mi bylo 12, nakonec jsme se přestěhovali do Francie, rodné země mých rodičů. Francouzsky jsem neuměl, jazyk jsem se musel učit. Bydlel jsem tady dalších sedm let. Dalších 5 roků jsem žil v USA – vysokou školu jsem vystudoval ve Washingtonu. Pak jsem se na dalších pět let vrátil do Francie, na rok si pracovně odskočil do Konga a po dalších dvou letech jsem se s mou tehdejší ženou, Češkou, přestěhoval do Krnova. Bydlím tady už devět let.

Předpokládáme, že tou pravou příčinou častého stěhování bylo zaměstnání tvých rodičů…

Můj otec pracoval pro francouzského ministra kultury. Byl také ředitelem Alliance Francaise (pozn.: mezinárodní nezisková organizace celosvětově šíří francouzský jazyk a kulturu), což byl důvod cestování.

Pojďme se vrátit k Francii. Jak těžké pro tebe bylo přestěhovat se do rodné země rodičů ve dvanácti letech?

Pro mě, mého bratra a sestru to bylo těžké. Do té doby jsme žili ve velmi teplém klimatu u oceánu – v JAR a Maroku. Až ve Francii jsme zjistili, co to je zima. Překvapením pro mě byl i led na skle našeho auta. Počasí pro mě bylo nepříjemné, až nepřátelské. Druhým šokem byl jazyk. Mluvil jsem totiž jen anglicky. Další potíží byla celodenní škola od devíti ráno do šesti do večera. Bylo to strašné. V JAR jsem byl zvyklý chodit do školy jen do dvou, pak jít na pláž, k bazénu, na kolo nebo skateboard a prostě si hrát venku. Nový životní styl byl pro mě noční můrou, jako kluk jsem nechápal, že to lidi mohou dovolit. Do dneška bych to žádnému dítěti nepřál. Režim založený jen na škole a domácích úkolech vám úplně vymyje mozek. Neměl jsem vůbec volný čas a Francii jsem nenáviděl.

A co jsi vlastně studoval na střední a vysoké škole?

Se školou jsem bojoval, nesnášel jsem ji. Pak jsem ale objevil elektroniku a ta se stala mou velkou vášní. Tvrdě jsem na sobě pracoval v audio oblasti – zesilovače, reproduktory, zvukové efekty… Dobře se to propojilo s mou zálibou hraní na kytaru a obecně k hudbě. Po dlouhém studiu elektroniky, akustiky a zvukového záznamu mě to všechno trochu unavilo a omrzelo. Začalo mě bavit kamenictví, to jsem taky nějakou dobu studoval. Na vysoké škole jsem vystudoval stavební inženýrství. To mě taky bavilo.

Jaké byly tvé začátky na trhu práce?

Vyzkoušel jsem si spoustu zaměstnání, v USA jsem zvládal i tři práce na jednou. Dělal jsem instalatéra, elektrikáře, kameníka, tesaře, opraváře elektroniky, kuchaře, doručovatele, číšníka, až jsem zakotvil jako stavbyvedoucí. Ve 28 letech jsem založil svoji první firmu, se společníkem, ale zkrachovali jsme.

Pracoval jsi taky jako au pair pro zámožné klienty…

V roce 1997 jsem začal v USA studovat dvě vysoké školy. Prvním oborem byla elektronika, druhým akustika a zvukový záznam. Vzhledem k vízovým povinnostem jsem se ale musel vrátit do Francie ještě před dokončením studií. Abych to všechno vyřešil – zbýval mi jediný semestr – vrátil jsem se do Ameriky na rok pracovat a dodělat školu. Staral jsem se o dva chlapce, 8 a 12leté, ve velmi zámožné rodině. Dostal jsem tady řadu životních lekcí. Tak třeba, že mezi materiálním světem a štěstím není žádný vztah. Většina lidí se přitom celý život honí za tím prvním.

Pojďme si teď povídat o jedné z nejvíce pozoruhodných kapitol tvého života. Jak ses dostal do Konga – jedné z největších, ale také nejchudších a nejméně fungujících zemí na světě?

Byla to to extrémní výzva. Brzy jsem zjistil, že se z mojí pracovní mise nestalo nic jiného než boj o přežití v africké buši. Ale to mám rád – náročné a leckdy nepředstavitelné situace. Po třech měsících jsem byl místním nejdéle pracujícím zaměstnancem. To hovoří za vše.

Jednoho pondělního večera mi zazvonil telefon. Marek, polský kamarád žijící v USA (ve Washingtonu pracoval pro Světovou banku), mi volal z Kinshasy – hlavního města Konga. Ptal se mě, jestli bych nepomohl jeho kamarádovi, který tam založil firmu. Místní pracovníci totiž mluví francouzsky a on jen anglicky. Úkolem firmy bylo vybudovat 90 km silnice a dva mosty prakticky uprostřed ničeho.

A předpokládáme, že jsi souhlasil…

Ano, přestože jsem o stavění silnic, natož mostů nic nevěděl. Ale nevypadalo to, že by to někoho trápilo. Nechal jsem se tedy naočkovat a o tři dny později už jsem seděl v letadle do Konga. Když jsem dorazil na pracoviště, dostal jsem jednoduché instrukce: “zařiď, ať to šlape”. Kolektiv tvořilo 8 zahraničních a 100 konžských pracovníků.

Jak stavění silnice v Kongu probíhalo?

První kemp tvořily jednoduché stany, ve kterých bylo už o půl desáté dopoledne 40 stupňů. Ten rok strávený v Kongu považuji dodnes za nejvtipnější, nejdivnější, nejhorší a zároveň nabitý tak neuvěřitelnými příběhy, jaké si jen umíte představit. Každý den byl katastrofou. Naše “firemní” záchranka pro případy nouze neměla uvnitř motor. Stav sedmi nákladních vozidel byl hrozivý. Strávili jsme více času jejich opravami než používáním. Místní lidé nám rozkrádali nářadí, které jsme si pak museli znovu kupovat na tržišti vzdáleném čtyři hodiny jízdy. Jako americká firma jsme měli celý lodní kontejner naplněný stovkami litrů kečupu a majonézy, ale nikdy jsme nevěděli, zda budeme mít druhý den dostatek jídla. 70 km cesta autem k nejbližšímu letišti trvala v nejlepším čtyři hodiny. Pokaždé, když jsme někam vyrazili, nikdy jsme netušili zda a kdy se vrátíme.

Jak ses o sebe v takových podmínkách dokázal postarat?

V batohu jsem pokaždé nosil baterku, kapesní nůž, síť proti hmyzu a vodu. Naučil jsem se otevřít a jíst kokos s jednoduchým nožíkem. Když jsem cestoval v buši okolo kempu, měl jsem k dispozici řidiče a osobního strážce. Jmenoval se Bangila a byl to těžce ozbrojený bývalý vojenský generál. Když jsem bydlel chvíli v Kinshase, dům strážilo pět od hlavy až k patě ozbrojených mužů se samopaly.

Takže o tvoji bezpečnost ses naštěstí nemusel starat sám?

Když jsem poprvé letěl z hlavního města do menšího Kikwitu, doprovodila mě eskorta do auta. Na cestě bylo několik zátaras hlídaných vojáky. Zhruba 500 metrů před jednou z nich Bangila prudce zrychlil a blokádu jsme projeli. Myslel jsem si, že to je náš konec. V horším případě nás zavřou do nějakého šíleného vězení, v lepším případě nás zastřelí. O něco později mi vysvětlili, že vojenské zátarasy slouží jen k okrádání cestujících, protože armáda a policie není placená.

Měl si vůbec v Kongu volný čas? A jak jsi jej trávil?

Každý den byl opravdovým dobrodružstvím. Začal jsem se učit místní dialekt Kikongo. Měl jsem spoustu času a fotoaparát, tak jsem se učil fotit. Po několika měsících jsem dostal malou satelitní anténu. Po nějakém čase nastavování a hledání signálu ze satelitu se mi podařilo připojit k internetu, abych vyřídil pár emailů. Cena byla 20 amerických dolarů za jeden megabajt. Zbytek komunikace tvořily složky s papíry a velké satelitní telefony s tarifem 15 dolarů za minutu hovoru.

Jeden ze zážitků ale bohužel tak zábavný nebyl…

Jednoho nedělního večera se stala nehoda v jednom kempů, které jsem měl na starost. Řidič nákladního auta jel příliš rychle a to se převrátilo. Na korbě převážel 16 pracovníků a většina utrpěla vážná zranění. V kempu jsme sice měli běžně lékaře, ale v tu dobu byl zrovna zadržován ve vězení v Ugandě za uplácení. Jeden z pracovníků zaklepal na dveře mojí chatrče, abych zavolal lékařskou pomoc. Nehoda byla 4 hodiny od nás a byla noc. Pomoc nikdy nedorazila. Byla to strašná scéna, těžko jsem se smiřoval, že s tím nemůžu nic dělat. Jen jsem tam stál a pozoroval, jak umírají. Nehoda si vyžádala sedm zbytečně ztracených lidských životů.

Předpokládám, že tak otřesný zážitek jen uspíšil tvůj návrat do Francie.

Později jsem si uvědomil, v jak šílené situaci všichni jsme a proč tady nikdo kromě mě nevydržel déle než tři měsíce. Když jsem po čase odletěl na dovolenou, už jsem se nikdy nevrátil. Přesto všechno jsem tady potkal nejšťastnější lidi s hýřícími úsměvy, přesto že nemají vůbec nic. Když vidím náš svět se všemi vymoženostmi a často se na sebe neumíme ani usmát…

Do Krnova ses přestěhoval s dvěma dětmi: Adamem a Biancou.

Každá země je vlastně novým dobrodružstvím. Žít v jiném státě a kompletně změnit své prostředí je jako nový start. Musíte se učit všechno od začátku. Jazyk, lidi, zvyky – je to velká výzva. Nejlepší je, když dokážete nakombinovat to nejlepší z kultury každé země. Život tady v České republice není špatný.

Po příhodách z Konga to vypadá jako pěkná nuda, ale ani tady čtenáře neošidíme o adrenalin. Bianca se totiž narodila v autě 🙂

To je pravda, naše dcera se narodila v autě po cestě do nemocnice ve francouzském městě Perigueux. Byl to horký červencový den. Pro nás oba to byl tedy pořádný zážitek. Hrdinkou dne byla Petra, která všechno skvěle zvládla. Všechno probíhalo hrozně rychle, byli jsme kilometr od nemocnice. Na semaforu se rozsvítila zelená, vyrazil jsem a už o tři vteřiny později jsem se snažil během řízení pomoci, když jsem viděl, že miminko přichází na svět. Bylo to jako bych byl v jiném, zpomaleném světě, jako by se zastavil čas. Bianca se narodila. Byli jsme asi půl kilometru od nemocnice uprostřed husté dopravy. Předjížděl jsem jedno auto za druhým troubením a blikáním.

V Krnově bydlíš už devět let, před tím jsi žil v různých zemích a městech. Mohl bys je zkusit porovnat? My Češi jsme podle průzkumů druhý nejpesimističtější národ na celém světě a proto mě vždy nesmírně obohatí a potěší tvoje pozitivní reakce k naší zemi…

Na každém státě je vždy něco dobrého i špatného. Celkově vzato je ČR skvělým místem pro rodiny. Život je tu celkem snadný. Samozřejmě si vždy můžu na něco stěžovat a neznamená to, že by nebylo co zlepšovat. Lidé jsou tady občas trochu pesimističtější, uzavřenější a bojí se změn. Bude to asi historickou zkušeností, kterou si nesou.

Teď se asi pustíme trochu na tenký led, ale mohl by si srovnat Čechy a Francouze?

Češi jsou mnohem víc přátelští a pohodoví. Umí si užívat život a jídlo, to je velký rozdíl. Já si občas stěžuju, ale tak my Francouzi běžně začínáme s konverzací 🙂 Rád poslouchám debaty a názory tady v Česku. Mám z toho pocit, že se toho hodně děje a že je možné leccos zrealizovat. Oproti tomu Francie je tak uzavřená ve svých dějinách a regulacích, až je velmi těžké cokoliv změnit. Obě země naštěstí popohání kupředu Evropská unie. Francie se díky ní posouvá a obrovské změny k lepšímu v České republice jsou prostě skvělé. Tak třeba zdravotnictví – méně papírování, kvalitní pojištění. Ve Francii je to katastrofa, ani vám nedokážu popsat, jak je to složité. Když ve vaší zemi žijete, ani si to neuvědomujete.

A co bys u nás zlepšil?

Na prvním místě by to byly silnice, hlavně dálnice. Ty u vás nejsou příliš bezpečné a přestože je už přes deset let stále rekonstruují, velký pokrok nevidím. Chybí třeba bezpečnostní pruhy pro záchranáře a další prvky. V Ostravě se to zhoršuje snad každý měsíc už několik let, chtěl bych tady konečně vidět pořádnou dálnici.

Ve Francii je to úplně naopak. Většina dálnic je velmi bezpečná, na druhou stranu mýtné je nehorázně drahé a jeho výše stále roste, přestože náklady na výstavbu už se dávno státu vrátily. Kromě toho je ve Francii šílenou módou co nejvíce radarů. Když řídíte, je to pak jediné na co se soustředíte. I když chcete jezdit podle pravidel, pořád se děsíte, jestli jste třeba neminuli značku s omezením rychlosti. Nejlepší zkušenost mám s dálnicemi v Polsku. Mýto je za přijatelnou cenu a jejich dálnice jsou prostě kvalitní. I díky příspěvku EU.

A co Krnov? Bydlíš na sídlišti u nemocnice. Jak se ti tady žije?

Ano, bydlím na sídlišti. Byty v Krnově jsou perfektní, světlé, v dobrém stavu. Připomínají mi barevnou čtvrt Bo-Kaap v Kapském městě. Je příjemné, že je ve městě spousta parků ve výborném stavu, kde si děti mohou hrát. To se rozhodně nedá říct o mnoha hřištích a parcích ve Francii nebo dokonce USA. Je tam běžné, že jsou na tom sídliště bídně, plné grafiti a necítíte se tam bezpečně. Pamatuji si, jak jsem procházel sídlištěm ve Washingtonu a na zemi ležel muž obličejem dolů. Když dorazila policie, zjistili, že je mrtvý.

Sídliště nepovažuješ za špatné místo k životu?

Je to běžný způsob, jak lidé žijí po celém světě. Měl jsem to štěstí, že jsem většinu života prožil v domech s obrovskými pozemky. V Krnově to tak ale není, domy se tu tísní vedle sebe, takže když váš soused griluje, máte pocit, že je u vás doma. Bydlet v rodinném domě mi tady proto nedává takový smysl. Podobně zvláštní je to i českých vesnicích, kde jsou domy doslova nalepeny na hlavní silnici. To je velký rozdíl oproti Francii nebo USA, kde mají kolem sebe vždy velký prostor.

Máš ve městě nebo jeho okolí nějaká oblíbená místa?

Jasně, je tu několik perfektních míst. Mám rád přírodu, hory, skály, vodopády – to vše je odsud kousek. Líbí se mi, jak je v Krnově všechno blízko – obchody, kanceláře, hospody, je to tady jako v pivním nebi 🙂 Taky oceňuji, že jsme blízko letišť, jako jsou Wroclaw, Katovice, Krakov. Opět nezbývá než poděkovat EU – díky ní je cestování mnohem snadnější. Jen si sbalíte batoh a letíte. Zdravotní pojištění na cestách už není problémem. Jeden víkend tak můžu být v Barceloně, jiný na Kanárských ostrovech, odkud se dá i pracovat.

Ještě jsme se nebavili o práci. Představ nám svoji firmu Bushman Panoramic. Málokdo ví, že z Krnova exportuješ své výrobky do celého světa.

V posledních letech, než jsem se sem nastěhoval, pracoval jsem jako šílený. Někdy jsem měl i tři práce najednou. A tak jsem se rozhodl dát si roční pauzu, abych mohl trávit čas se svým synem. Rád tvořím a navrhuji zařízení. Začal jsem vymýšlet panoramatickou hlavu pro 360° fotografie. Spojil jsem se s fotografy po celém světě, aby mé výrobky testovali. Moc se jim zamlouvaly a tak jsem se rozhodl v roce 2011 založit značku Bushman Panoramic. Když máte kontakty po celém světě, je pro vás o dost jednodušší prodávat na globálním trhu. Dnes věnuji 2-3 hodiny denně jen vývoji nových produktů.

Předpokládáme, že tvá práce ti umožňuje plnit si i nadále svou cestovatelskou vášeň…

Ano, díky práci jsem navštívil opravdu mnoho odlišných zemí. Byl jsem několikrát v Číně, USA, Thajsku, Japonsku, na Islandu, v Norsku, na Tenerife, v Belgii, Kanadě, Anglii, Německu, Nizozemí nebo Švýcarsku. Nejméně působivé jsou mé návraty do USA. Mám z nich pocit povrchní země, kde jediné co funguje, je dolar ve vaší kapse. Američanům nemáme co závidět, vždyť nemají ani základní zdravotní péči nebo bezplatné vzdělání. To jsou pro mě základní práva srovnatelná s tím, že mohou volit ženy. K návštěvě naopak vřele doporučuji Japonsko. Tam je to opravdu neskutečné, cítíte se tam jako nikde jinde na světě – kultura, volný čas lidí, jídlo, vřelí lidé… Taky mám rád Thajsko, Island, Tenerife.

A co tvé další koníčky? Vím, že si velký hudební fanoušek a taky to, že tvou velkou vášní je jedno světoznámé japonské jídlo…

Nechci to s prací přehánět. Věnuji energii jen tomu, co mě baví. Život je příliš krátký, tak se věnuji hlavně rodině místo konzumního života založeném na nakupování a utrácení peněz. Mám spoustu koníčků – hudbu, vaření, chození po horách, fotografování, skating, cestování, architekturu, kempování, surfování, potkávání lidí, učení nových jazyků, nových sportů… Tady v našem regionu máme na obou stranách krásné hory Jeseníky a Beskydy. Rád po nich chodím, fotografuji, navštěvuji zajímavá místa. Trávím dlouhé hodiny v kuchyni. Vařím francouzskou kuchyni, pořádám kulinářské večírky. Je to jeden ze způsobů, jak si užívám života. Při mých cestách po světě rád poznávám místní kuchyni a občas se v zahraničí hlásím do kurzů vaření. Zamiloval jsem se do sushi, baví mě ho připravovat a užívat si ho s kamarády.

Geralde, chtěl bys nám na konci tohoto rozhovoru prozradit něco o tvých plánech? Ať už pracovních nebo osobních?

Můj plán, aby mi firma fungovala a já měl dostatek volného času a mohl cestovat, už se mi splnil. Hledám teď nové možnosti, jak se posunout. Vyvíjím nové produkty se zapojením programování a robotiky. To otevírá širokou škálu nových příležitostí a také nových dobrodružství.

Děkuji za tvé odpovědi, ať se ti tvé plány vyplní a těším se na další sushi večírek 🙂